Aktuality

Konec pořád oddaluju

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 
Arči v akci. Ne, to není zápas veteránů.

MILAN ŠÍDLO ANI V 50 LETECH NEPLÁNUJE, ŽE BY PŘESTAL S FOTBALEM. POPULÁRNÍ „ARČI“ VYPRÁVÍ NEJEN O TOM, PROČ HRÁL JEN ZA CHOLUPICE A MODŘANY

Pokud jste v posledních třiceti letech navštívili zápas, v němž hrál MILAN ŠÍDLO, nemohli jste přeslechnout volání spoluhráčů: „Arči!“ Tahle přezdívka se stala jeho značkou, pod níž ho zná velká část fotbalové komunity v Praze. Svůj fotbalový život spojil s Cholupicemi a Modřany – v dospělé kategorii neoblékl jiný dres. I ve svých 50 letech občas naskakuje za A-tým Modřan v I. A třídě. Kde bere chuť pokračovat? „Bez fotbalu bych nemohl být,“ říká Šídlo alias „Arči“, chcete-li.

Kde vznikla přezdívka Arči?
V době, kdy jsem kopal za Cholupice. Řekl bych tak rok 1991. Tenkrát hrál skotský fotbalista jménem Archibald a podle kamarádů jsem mu byl podobný herním stylem. A tak mi začali říkat Arči. Ta přezdívka se se mnou táhne už hodně dlouho, stává se mi, že dost lidí kolem fotbalu ani neví, jak se jmenuju, ale říkají mi Arči. (usmívá se)
Předpokládám, že na to oslovení slyšíte automaticky, je to tak?
No jasně. I jeden z mých synů, kterému po mně říkají Arči mladší.
Říká vám tak i manželka?
Už to tam taky padlo, manželka bere, že to ke mně neodmyslitelně patří, ale převážně mi doma říká Milane.
Mohl byste se oficiálně přejmenovat...
(rozesměje se) No, to by bylo zajímavé, ale určitě ne. Jsem Milan Šídlo, i když mi málokdo řekne Milane, tak si to jméno nechám. Arči je taková fotbalová značka. Samozřejmě už mi na fotbale říkají i „dědku“, ale s tím se musí v mém věku počítat.
Díky přezdívce jste snadno zapamatovatelný, že?
To je pravda. Snad tomu ale pomohly i moje výkony na hřišti. Strašně rád v tomhle směru vzpomínám na devadesátá léta, kdy jsme hráli v Cholupicích stabilně přebor. Byla tam velmi dobrá parta, moc kluků neodcházelo, byli jsme spolu dlouho, nikdo se nikam nehnal za přestupy a my to celé měli postavené na partě. Dnes do toho vstupuje práce, kluci mají víc možností, které jsme my neměli. Ale já bych neměnil. Vzpomínám na to, co před lety bylo, a taky na úroveň fotbalu. Dřív byly podle mě soutěže náročnější a hrál se hezčí fotbal.
V dospělé kategorii působíte v pražských soutěžích už 30 let. Cítíte se jako známá postava?
Rozhodčí, starší lidé v klubech, případně zkušenější hráči mě znají. Ve fotbale jsem opravdu dlouho, když se jdu podívat na zápas syna, tak mám všude známé.
Je i kvůli tomu pro vás těžší fotbal opustit?
To je pravda. Už jsem přemýšlel o tom, že bych skončil, ale hned jsem si řekl, že i kvůli tomuhle by to bylo těžké. Dokud člověk může, tak ho to furt táhne na hřiště. Když k tomu přidáme tohle okolí, o kterém se bavíme, tak se mi končit nechce.
V dospělé kategorii jste hrál jen za Cholupice a Modřany. Prozraďte: co je potřeba k tomu, aby byl člověk takový „držák“?
A jsme zpátky u toho, že nemít kolem sebe tak skvělé lidi, vedení, trenéry, spoluhráče, tak by se to nestalo. V tomhle hodně vzpomínám na pana Váchu z Cholupic. To byl takový náš taťka, který držel všechny a všechno pohromadě. Vždycky přivedl někoho do party, žádné rozvraceče. Jasně, byly tam nějaké večírky, ale týmová chemie dokonale fungovala. A to platilo i v Modřanech. Nikdy mě nenapadlo tyhle týmy opustit, ač byly i divizní nabídky. Převládlo, že jsem v těch klubech měl srdce. Když jsem přišel do Cholupic jako mladý, byly to asi nejhezčí zážitky, co jsem ve fotbale získal. Silné mužstvo, drželi jsme jeden při druhém, to bylo něco úžasného. Modřany jsou taky parádní, ale přece jen v Cholupicích jsem hrál v jiném věku, v jiné době a na jiné úrovni.
I po překročení padesátky je Milan aktivním fotbalistou.
„My jsme zkoušeli všechno, kopali jsme do míče, uměli jsme se postavit k pinčesu, jakémukoliv sportu. Dneska řeknete klukovi, ať vyleze na strom pro jablko, a on si ho radši půjde koupit.“
Takže jste Cholupičák?
Upřímně? Asi jo.
Co  rivalita mezi Cholupicemi a Modřany? Oba kluby sídlí kousek od sebe.
Jeden čas to bylo sportovně vyhecované, ale to už teď není, respektive nic extrémního. Byl jsem z Modřan v Cholupicích dvakrát na hostování, je to přátelské.
V Cholupicích jste uvedený jako hráč s druhým největším počtem odehraných zápasů v historii. Mělo jich být 620, první Karel Frýd je na čísle 657.
A to bych řekl, že tam ještě nemám započítané úplně všechny. Myslím, že jich bylo daleko víc.
Kolik zápasů jste mohl odehrát v celém životě?
Taky mě to napadlo, to by bylo zajímavé číslo, ty bláho... Jednodušší by asi bylo spočítat, kolik zápasů jsem vynechal, protože jich moc nebylo.
Jestli to byly dva za sezonu, tak je to moc. Byl jsem vždycky držák, ať už v Cholupicích nebo v Modřanech.
V listopadu jste slavil padesátiny v dresu Modřan při zápase v Cholupicích. Byl jste dojatý?
Bylo to hezké, přišlo se podívat hodně lidí, i kluci, se kterými jsem kopal. Ale jo, byl to docela doják. Výsledek 1:1 je dobrý na obě strany. Pěkný pocit, vrátit se tam po tom všem.
sport
Neštvalo vás někdy, že je hřiště v Cholupicích do kopce?
(směje  se)  Myslíte to převýšení o 1,2 metru? Je to tak. My vždycky rádi hráli druhý poločas do kopce, to nám sedělo a vycházelo. Ani nevím proč, asi si soupeři mysleli, že hrát z kopce je jednodušší, ale já si myslím pravý opak. Z kopce se sice útočí dobře, jenže vracet se do něj zpátky je  horší.  Mě  to  nikdy  neštvalo. Ani kluky z týmu. Pamatuju si, jak jsme hráli první kolo poháru a přijel k nám Benešov,  který právě postoupil do ligy. Když vystoupili z autobusu, tak se zděsili: žluté, spálené hřiště do kopce, oni v soupravách a my tam stáli jak Budulínci, byli jsme vyjukaní. Ti koukali. Prohráli jsme tuším 7:3, ale přišlo se podívat 700 lidí, úžasná atmosféra. Víte, to hřiště v Cholupicích je o zvyku. Soupeři se divili, nadávali, měli poznámky, ale my si z toho dělali srandu.
V Cholupicích byli vždy také hodně hluční a na soupeře nepříjemní fanoušci.
Dřív chodilo lidí víc, dnes už to není takové. Bylo to spojené s výsledky, s hrou, ale také s fotbalisty, kteří v Cholupicích byli. Vždyť tam hrál třeba Franta Zlámal nebo Vlasta Petržela. Od nich jsme se hodně naučili. Třeba Vlasta se přišel do Cholupic už jen bavit fotbalem, brali jsme od něj všechno, co řekl, protože to byl Pan hráč. Navíc byl nad věcí, kamarádský. Ale pozor, na tréninku jsme od něj dostávali za uši, když se mu něco nelíbilo. Nebyl takový ras jako později, když se z něj stal trenér – to bych asi zažít nechtěl, ale jako spoluhráč, to bylo něco jiného.
Jaký máte za ty roky nejhezčí zážitek s fotbalem?
Když jsme s Cholupicemi vyhráli I. A třídu stylem, že jsme na jaře ztratili jediný bod za remízu na Střížkově. Tenkrát se ještě hrálo na dva body za vítězství. Postoupili jsme do přeboru, pak ten zmiňovaný pohár s Benešovem. Bylo toho víc, ale postupy a oslavy jsou nejhezčí.
Jak jste se vlastně dostal do Cholupic?
Přes kamarády. Bydlel jsem v Komořanech, dotáhli mě tam na trénink a už jsem zůstal. Přišel jsem po vojně a odcházel jsem v roce 2003, plus ta dvě hostování.
Na vojně jste byl kde?
V Kežmaroku a Týně nad Vltavou. Tam jsem hrál fotbal načerno.
Opravdu?
Jinak to nešlo. Velitel roty byl dobrý, byli jsme tam dva fotbalisti a pouštěl nás. Mohli jsme chodit na tréninky a zápasy. To bylo moc příjemné. Když jsem narukoval, tak jsem moc nepočítal s tím, že bych mohl hrát fotbal. Měli jsme na vojně takový fotbálek a ten velitel, co dělal do fotbalu, si nás dva vytáhl, jestli bychom chtěli hrát za Kežmarok. A pak nás pouštěl. A že jsme hráli načerno? Vojáků tam bylo víc, ve všech týmech, to nikdo tenkrát moc neřešil.
No vidíte a já čekal, že jste z vojny na zápasy utíkali...
To až v Týně, tam jsme museli, protože nás nechtěli pouštět. Přes plot jsme zdrhali na zápas a pak hned zpátky. Ale jen když se hrálo doma, venku to bylo horší. Ostatní kluci nás kryli, neděle byly volnější, tak se to dalo. Takže jsem si fotbal nenechal vzít ani na vojně. Byl jsem u tankistů a fotbal byl skvělým zpestřením.
Máte rád filmy Černí baroni a Tankový prapor?
To víte, že se u toho zasměju, protože vím, že to tak opravdu bylo. Syn se mě na to ptal, jestli to takhle opravdu fungovalo. Říkám mu, že převážná většina ano. Někteří kluci, co s nimi hraju, v té době ještě nebyli ani na světě...
Ptají se vás na tu dobu?
Někteří mají zájem, ptají se, někteří kousci tu dobu ještě zachytili, tak vzpomínají s námi. Byli jsme semknutější, i proto, že nebyly mobily, neexistovalo, že by se někdo omlouval chvíli před tréninkem, že se mu nechce, že je ve škole... To přece ví dopředu, že bude ve škole. A mobily po zápase, to je druhá věc.
Chybí vám něco z fotbalu na začátku 90. let, kdy jste byl mladý?
Ta parta, pořád mi chybí větší parta. Před zápasem, po zápase, nikdy nebyl problém se sejít. Dnes se na můj vkus hráči scházejí málo, po tréninku se  rozprchnou, po zápase jich zůstane sedět pět šest, naobědvají se a jsou pryč. O zápase si ani nepokecají. My hráli v Cholupicích v neděli odpoledne, ale i když se prohrálo, tak jsme si to šli dohrát. Dnes už to moc nefunguje. Taky jsme nikdy nic nevypustili, vždycky se zápasy odjezdily. Byli jsme v kabině po porážce, ale přišel pan Vácha a říkal, abychom nebyli skleslí, že nám i tak lidi tleskali, protože viděli, že se snažíme a nemůžeme pořád vyhrávat. To mi dnes taky trochu chybí, není to často vybojované, všichni nenechají na hřišti všechno.
„V Cholupicích jsme rádi hráli druhý poločas do kopce, to nám sedělo. Asi si soupeři mysleli, že hrát z kopce je jednodušší, ale z kopce se sice útočí dobře, jenže vracet se do něj zpátky je horší.“
 a ukázka činnosti v zaměstnání, kde toho za den hodně nachodí.
I když vám chybějí tyhle prvky, pořád vás fotbal baví?
Hodně se rozčiluju, když se mi něco nelíbí, dám to najevo. Pokud se někdo na něco vyflákne, tak to ode mě pocítí. Kluci to o mně vědí. My jsme nevypustili ani trénink, těšili jsme se jeden na druhého. Dnes přijde na trénink třeba pět lidí.
Tak co vás pořád drží u fotbalu?
Hraju za modřanské béčko, občas jdu pomoct áčku, když je potřeba. V béčku se udělala dobrá parta, chodíme si zakopat do tělocvičny, kluci mají zájem, zase jsem se v tomhle trochu vrátil zpátky. Navíc v béčku už jsou starší kluci, není to věkově takový skok oproti těm opravdu mladým klukům v áčku. Tomáš Vodrážka společně s předsedou Petrem Šimončíkem to dali dohromady a klub funguje tak, jak by měl. Nikam už odcházet nechci, rád bych to dokopal v Modřanech. Uvidíme, co ještě vydržím. Oči by chtěly, ale zdraví už kolikrát není takové. I když jsem nikdy nebyl vážně zraněný, tak už nejsem nejmladší, co si budeme povídat, že jo?
Celý život kouříte, to vás nikdy nelimitovalo?
Začal jsem kouřit na vojně a už se toho nezbavil. Nikdy jsem s tím neměl žádný velký problém, celý život se pohybuju, jsem tak třikrát týdně na hřišti, dřív jsem byl pořád, ale každý je jiný.
Slyšel jsem o vás, že jste fotbalový maniak. Co vy na to?
Jo, to jsem, fotbal hodně sleduju, chodím na zápasy mladého, o českém fotbale mám myslím dobrý přehled, sleduju i zahraniční soutěže. K tomu každý víkend zápas, v týdnu tréninky, veteránská Hanspaulka, je toho dost. Manželka sice říká, že si nedám pokoj, ale mně by fotbal strašně chyběl. Nejhorší je to v zimě, když přijde neděle a já se ptám, co budeme dělat. Jsem zvyklý být na fotbale, v zimě jsou to bez něj mraky volného času.
Jak stíháte na hřišti fyzicky?
Člověk je zkušený, ohlídá si to. Pár rychlých kroků ještě udělám, kdybych měl s někým soupeřit na padesát metrů, tak už je to horší, ale u mladých kluků většinou poznáte, kam si dávají balon, bývají vyjančení, takže jsou čitelní. Hraju stopera, tam se to dá. Dřív jsem býval klasická desítka, táhlo mě to hodně dopředu, což už s mým věkem není reálné. Když by ke mně postavili kluka, který za mě všechno oběhá, tak není problém. Jsou i zápasy, které v záloze hraju, ale už se nechci vracet a ostatní to štve, což se nedivím. (usmívá se) Posunuli mě dozadu a tam už asi taky skončím.
Umíte se vžít do Jaromíra Jágra? Je jen o pět let mladší než vy a stále hraje na špičkové úrovni.
Strašně ho obdivuju, je úžasné, co předvádí. Od mládí makal, věnoval se hokeji, kterému obětoval všechno. Přeju mu, aby ještě hrál, třeba do těch padesáti jako já, i když pro něj je to o dost náročnější. Všechna čest.
Vy jste taky hrál hokej, je to tak?
Ano, za žáky. V zimě hokej, v létě fotbal. Dokážu se do Jágra vžít z hlediska náročnosti hokeje. My jsme zkoušeli všechno, kopali jsme do míče, uměli jsme se postavit k pinčesu, jakémukoliv sportu. Dneska řeknete klukovi, ať vyleze na strom pro jablko, a on si ho radši půjde koupit. To mě mrzí.
Víte, že v Japonsku hraje váš vrstevník Kazujoši Miura za Jokohamu stále druhou ligu?
Vím, o koho jde. Je to profesionální soutěž, smekám před ním klobouk – kopat v padesáti druhou ligu, to musí být záhul. Neznám teda úroveň té soutěže, ale určitě to nebudou žádní nýmandi.
Střípek z bohaté fotbalové minulosti...
Proč jste vy nikdy nehrál výš než v pražských soutěžích?
Mluvilo se o tom, že když jsme hráli s Benešovem ten pohár, tak jsme se s kamarádem zalíbili jejich trenérovi Hřebíkovi a prý se na nás ptal. Pan Vácha to ale utnul. Jít to z přeboru zkusit do ligy, to by bylo zajímavé. Doslechl jsem se to ale až později. Nejvýš jsem hrál pražský přebor, ale nikdy mě to netrápilo. Nabídky sice byly, ale nebyl důvod odcházet. Já byl spokojený v Cholupicích, všechno tam bylo domácké. Navíc o některých klubech, které měly zájem, jsem se doslechl, že to tam není žádná sláva. S Cholupicemi jsme mohli postoupit do divize, finančně by to klub zvládl, ale to cestování... Hráli jsme s divizními celky přáteláky, nejlepší divizní týmy na tom byly lépe, ale ten zbytek? Že by to byl oproti tehdejším Cholupicím velký rozdíl, to ne. Byl jsem spokojený v Praze, mám na tu dobu krásné vzpomínky a hlavně jsem rád, že jsem ty roky ve fotbale přežil ve zdraví.
„Co se týče tréninků, tak se mi občas nechce, ale nakonec vždycky jdu. Musím se přinutit. Kdyby to tak dělali všichni, že se jim nechce a nešli by, k čemu by to bylo? Snažím se jít příkladem.“
Stojí vás tréninky a účast na nich ve vašem věku hodně přemáhání?
Trochu to tak je. Přijdu z práce, všechno mě bolí a občas se mi nechce, ale nakonec vždycky jdu. Musím se přinutit. Kdyby to tak dělali všichni, že se jim nechce a nešli by, k čemu by to bylo? Snažím se jít příkladem.
Mají před vámi mladší spoluhráči ostych?
Někteří asi jo, ale já jsem kamarádský, nechci žádné vykání a tyhle blbosti.
O čem si s výrazně mladšími spoluhráči povídáte?
V béčku to je pohoda, jazz. Žádné extrémy s mobily, po zápase rozebereme výkon, řešíme obecně fotbal, holky, auta, klasika.
pole.jpg
Když jsme u mobilů: jak zvládáte nové technologie?
Snažím se jít s dobou, nic extrémního, ale klasické základy mám a není problém. Vlak mi úplně neujel. Nedělá mi ani problém zeptat se mladších, ať mi něco ukážou.
Kromě letitého hraní jste chvíli také trénoval, že?
Dělal jsem mládež v Modřanech, měl jsem v týmu svého mladého, pak jsem přestal. Pomáhal jsem taky s muži v Modřanech, pak jsem byl v Krči, kde jsem byl u mládeže a pak i u A-týmu. To bylo náročné období, protože jsem musel kombinovat tréninky v Krči s Modřany a celý týden byl zabitý.
Ale pohled z jiné strany byl zajímavý, ne?
U dětí vidíte, jak se zlepšují, to je příjemné. U chlapů je třeba být víc psycholog. Neříkám, že už nikdy nebudu trénovat, ale zatím ne.
Prý máte šikovného syna, který hraje za Vyšehrad.
Kluky mám čtyři, ale ten nejmladší, kterému bude osmnáct, hraje za dorost Vyšehradu. Byl i v Liberci a Bohemce, ale vrátil se. Myslím, že je velmi dobrý, ale chybí mu větší zarputilost. Když se bude fotbalu dál věnovat, může hrát časem na Vyšehradě za áčko. Odmalička sleduju jeho růst, vozil jsem ho na tréninky, snažím se mu radit, i když říkat něco takovému klackovi už je těžké. Vždycky se mě po zápase zeptá, co se mi líbilo a co ne. Většinou se ale shodneme. Má dobré trenéry – Jirku Novotného a Jaromíra Jindráčka, ti umějí klukům poradit. Když se jeho utkání nekryje s mým a není to moc daleko, jedu se podívat. I na přáteláky.
Taky mě zaujalo, že jste Pražák a fandíte Plzni. Proč?
My jsme u Plzně bydleli, hrál jsem tam fotbal, takže znám dobře místní prostředí. Strašně se mi líbí jejich herní styl a vždycky jsem měl strašně rád Pavla Horvátha, to byl správnej kousek.
I on se těžko loučil s fotbalem. A pak měl velmi dojemnou rozlučku. Co vy, plánujete něco podobného?
Konec pořád oddaluju, chci hrát, dokud  to  půjde. Pořád říkám, že dám ještě jednu sezonu, ale dva tři roky bych ještě vydržel rád. Manželka už fotbal nenávidí, protože ho hraju já a hráli nebo ho hrají všichni naši synové. Ale pořád je tolerantní. Nějaké rozlučce bych se nebránil, pozval bych bývalé spoluhráče, kteří by ještě mohli nastoupit, vzal bych syny a zahrál si s nimi v jednom týmu. V sestavě pětkrát Šídlo, to by se mi líbilo. S nejstarším klukem jsem kopal v Cholupicích, krásný pocit. Když měl ale balon, tak jsem mu fandil, ať to nezkazí. Nekoukal jsem na sebe, ale spíš na něj. Pokud se mu dařilo, bylo to úžasné.
A co by bylo po rozlučce?
Dělal jsem asistenta trenéra, chvíli taky správce v Modřanech. Dělal bych cokoliv u fotbalu, protože mě úplně pohltil.
Paní mi říká, že jsem si vzal fotbal...

KDO JE MILAN ŠÍDLO

MILAN ŠÍDLO
Padesátiletý muž v hlavním městě známý pod přezdívkou „Arči“. Narodil se v Praze, ale pak se jeho rodina přestěhovala za Plzeň, kde hrál zároveň fotbal i hokej. V 17 letech se vrátil zpátky do Prahy, hrál chvíli v Bohemians, po vojně zamířil do Cholupic, což byl jeho první klub v dospělém fotbale. „Cholupice jsou pro mě velká srdcovka,“ říká Šídlo, který v mužské kategorii hrál už jen za Modřany, kde působí i teď. Nejčastěji nastupuje za B-mužstvo. Má čtyři syny. „Nejstarší hrál fotbal, ale teď je pracovně pryč. Další byl v Modřanech, třetí byl do starších žáků v Bohemce, pak s fotbalem praštil. Baví ho auta a motorky, má jiný styl života. U fotbalu vydržel jen nejmladší,“ popisuje otec, vyučený automechanik, který pracuje ve velkoskladu s díly na nákladní auta. „Je to náročná práce, tahám bubny, kotouče a další součástky do patra, po žebříku. Denně nachodím přes osm kilometrů, ale kdybych měl sedavé zaměstnání, tak je to horší. Takhle jsem pořád v pohybu.“

Kontakty

  • Sportovní klub Modřany, z.s.
  • Komořanská - 47,
    143 00 Praha 4 - Modřany
  • IČ: 14888106
  • Č.Ú.: 69358369/0800
  •  
  • fotbal@skmodrany.cz
  • Ing. Arch. Lukáš Ballek
  • Tel: +420 603 513 660
SK MODŘANY© 2019

Search